Dne 13.10.1976 byly ve Sbírce zákonů ČSSR (č. 120) zveřejněny "Mezinárodní pakt o občanských a
politických právech" a "Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech", které byly jménem naší
republiky podepsány v roce 1968, stvrzeny v Helsinkách roku 1975 a vstoupily u nás v platnost dnem 23. 3. 1976. Od
té doby mají naši občané právo a náš stát povinnost se jimi řídit.
Svobody a práva, jež tyto pakty zaručují, jsou důležitými civilizačními hodnotami, k nimž v
dějinách směřovalo úsilí mnoha pokrokových lidí, a jejichž uzákonění může významně pomoci humánnímu rozvoji naší
společnosti. Vítáme proto, že ČSSR k těmto paktům přistoupila.
Jejich zveřejnění nám ale s novou naléhavostí připomíná, kolik základních občanských práv platí
v naší zemi zatím - bohužel - jen na papíře.
Zcela iluzorní je např. právo na svobodu projevu, zaručované článkem 19 prvního paktu.
Desítkám tisíc našich občanů je znemožněno pracovat v jejich oboru jen proto, že zastávají
názory odlišné od názorů oficiálních. Jsou přitom často objektem nejrozmanitější diskriminace a šikanování ze
strany úřadů i společenských organizací; zbaveni jakékoli možnosti bránit se, stávají se prakticky obětí apartheidu.
Statisícům dalších občanů je odpírána "svoboda od strachu" (preambule prvního aktu), protože
jsou nuceni žít v trvalém nebezpečí, že projeví-li své názory, ztratí pracovní a jiné možnosti.