Postavení prezidenta republiky v legislativnim procesu vyplývá z Ústavy České republiky.
Ve srovnání s pravomocemi kodifikovanými v předchozí Ústavě federálního Česko-Slovenska došlo od
roku 1993 k významným změnám. Prezident republiky pozbyl právo zákonodárné iniciativy - tedy oprávnění
podílet se na tvorbě zákonů od samého počátku a předkládat Parlamentu své vlastní zákonné návrhy.
Česká Ústava tak konstruuje pravomoci prezidenta republiky jako završení legislativního procesu.
Po schválení v obou komorách Parlamentu jsou zákony postoupeny k podpisu prezidentu republiky. Prezident
republiky má právo vrátit Poslanecké sněmovně přijatý zákon, s výjimkou zákona ústavního, s odůvodněním
do patnácti dnů ode dne, kdy mu byl postoupen (čl. 50 odst. 1 Ústavy).
Důvody, které mohou prezidenta k tomuto kroku vést Ústava nespecifikuje. V praxi uplynulých let
šlo jak o pochybnosti o souladu zákona s ústavním pořádkem či jeho legislativní kvalitě, tak o důvody
charakteru věcného a politického.
Poslanecká sněmovna hlasuje o vráceném zákonu znovu. Veto prezidenta republiky je přehlasováno a
zákon se stane součástí právního řádu, pokud ho v původním znění podpoří nadpoloviční většina všech
poslanců (tedy 101). V opačném případě platí, že zákon nebyl přijat.
Zákony, ke kterým nemá prezident republiky výhrady, které by vedly k jejich vrácení Poslanecké
sněmovně, podepisuje spolu s předsedou Poslanecké sněmovny a předsedou vlády (čl. 51 Ústavy).
Prezident republiky má dále právo podat návrh Ústavnímu soudu na zrušení zákona nebo jeho
jednotlivých ustanovení (čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy a § 64 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu). Rovněž prostřednictvím tohoto oprávnění může prezident republiky ovlivňovat
kvalitu právního řádu.
Zákony vstupují v platnost dnem vyhlášení ve Sbírce zákonů.